Já jsem od PhDr. Marty Foučkové

Výborná kniha umožňující objasnit zákonitosti karmického vývoje pomocí

hlubinné regrese do minulých životů

Ukázka z knihy PhDr. Marty Foučkové "JÁ JSEM"

Odpusť a bude ti odpuštěno
Odpuštění, soucit a láska musí prostoupit celé naše nitro. Zaplavit ho jasem a přinést harmonii do našeho života, která se pak přenese na všechny v našem okolí. Jedině obětavou láskou můžeme vykoupit své dluhy a vrátit zákon karmy do rovnováhy. Tam, kde svítí světlo, nemůže být tma. Láska, pravá láska je světlem. Milujme jiskru boží i v nejtemnějším nitru. Pokud se to nenaučíme dnes, poneseme si to jen do dalších životů.
Mementem současného života by se mělo stát: Jak žiji právě teď, takovou si tvořím budoucnost a je potřeba být opatrný, abych později nemusel stejnou chybu napravovat. Hnací silou mravního jednání by však neměla být bázeň, ale vlastní poznání, přinášející osvobození.
Láskou a tím jak člověk trpí a překonává překážky života se stává jemnějším a citlivějším. Lidé mají sklon závidět krásu, bohatství a štěstí druhých lidí. Není ale proč závidět. Jsou to jen zásluhy, které se jiným vracejí zpět, nebo jsou to pro ně zkoušky, kterými musejí projít. Objevme lásku v sobě a popřejme ostatním všechno nejlepší. Všichni máme stejné možnosti a záleží pouze na každém z nás, co s nimi udělá.


Koloběh života a smrti
Individuální vývoj jedince podléhá vesmírným zákonům, jedním z nich je zákon reinkarnace. Je opravdu velká škoda, že člověk toto poznání ztratil. Velká lidská rodina mohla být dnes mnohem soudržnější a mírumilovnější, protože by také byl každému člověku lépe znám zákon karmy jako zákon odplaty.
Narození a život v těle je školou života na zemi. Zákon smrti je zákonem vývoje. Odpoutnost od hmoty dovoluje lépe posoudit naše chyby a omyly tak, aby byl průchod dalším životem dokonalejší. Vývoj znamená poznání. Už jen prosté posouzení současného stavu, ve kterém se dnes nacházíme - nárůst kriminality, sobectví, nespokojenost, rozpoutávání nacionálních vášní - svědší o tom, že bude ještě mnoho obětí a návratů k vývojovým začátkům, než lidstvo pochopí, že opravdového posunu lze dosáhnout pouze duchovní cestou.
Naše mysl se stále něčím zaměstnává, a tak si často ani nevšimneme, jak zapadáme do celkového toku času a že jsme součástí mocného a nekonečného Celku, jehož vyšší cíl a záměr se ani nesnažíme pochopit. Nepřetržité koloběhy životů jsou jen součástí tohoto vývoje. Mylně se domníváme, že spějeme vpřed, jsme-li v zajetí nějaké vášně. Neuvědomujeme si ale, že dále docházejí vždy jen ti, kteří "mlčí", jsou tišší a neprojevují se tak okázale navenek.
V každém z nás je jiskra boží. Je jen otázkou vývoje, ve kterém stadiu a na jakém stupni se nacházíme a zda jsme již urazili tu zdánlivě nekonečnou cestu k poznání, že já sám jsme zároveň i tvůrcem, neboť jsme součástí Světla a Bytí. Jakmile tohoto pochopení dojdeme, vracíme se zpět ke svému tvůrci, s nímž jsme stejně po celou tuto dobu byli totožní, aniž jsme o tom měli sebemenší tušení. Po skončené "pouti" se setkáváme v náruči Boží všichni.
Člověk má za úkol svým rozumem a svou inteligencí překonávat pudy a zvířecí vlastnosti, což ho odlišuje od ostatní tvorby. Bytost se musí změnit ze zvířete v člověka a nakonec v existenci odpoutanou od hmoty, kterou byla na svém počátku. Vývoj člověka je individuální, přestože se jeho každá aktivita, včetně myšlenek, promítá do kolektivního informačního pole - oné kroniky Akáša.

Bloudící duše
V dnešní době jsou lidé spokojeni s materiálním světem v němž momentálně žijí a nacházejí uspokojení. Jsoucnost duše nebo posmrtného života proto často zařazují do světa pohádek. Nepřipouštějí jejich existenci, natož aby se podle toho chovali a pracovali na svém zdokonalení.
Čím méně si člověk uvědomuje své Božství, tím vyšší stupeň zhmotnění ho ovládá. Po smrti trpí, nachází se pak ve stavu mezi existencí a neexistencí, mezi životem a smrtí. Chce žít stejně jako ve fyzickém těle, ale nemá k tomu možnosti. Je stále ztotožněn s hmotným životem země a mnohdy si ani neuvědomuje, že zemřel.
Průvodním jevem takového chápání je velký počet bloudících duší, které po smrti vůbec nevzaly na vědomí, že nejsou v těle. Některé duše si nejsou dostatečně vědomy své nové existence a nerozumějí stavu, v němž se po odchodu z hmotného světa ocitly.
Čím větší je připoutanost duše k pozemskému životu, k majetku, lidem...tím obtížnější je většinou i přechod a orientace v nové existenci.
Mnozí si své smrti nejsou vědomi a jsou překvapeni, že je jejich blízcí neslyší a nereagují na ně. Zůstávají v prostředí, kde zemřeli a touží se realizovat jako dříve. Často hledají a ztotožňují se s těly žijících lidí podle síly, morálky i charakteru se pak v nich prosazují. Jejich rušivý vliv se pak projevuje i na zdraví přátel či příbuzných, protože se mnohdy snaží, stejně jako za života v těle, vnutit okolí svou vůli.

Často se stává, že duše zemřelého setrvává v místech, kde člověk žil a zmateně bloudí mezi lidmi. Někdy se ale brání odchodu do jiné sféry také kvůli pocitu, že ještě nesplnila svůj úkol a chce v něm pokračovat, aby ho dokončila.
Může to být ale i celá řada dalších pohnutek, jako je třeba touha po pomstě - s tím se často setkávám při onemocnění schizofrenií.
ukázka z terapie: Muž, 38 let, diagnóza schizofrenie: "...je to jako by vám někdo pořád mluvil do hlavy. Zbavte mě toho prosím vás. Nemám chvilku pokoje. Ty hlasy mě pořád nutí k agresívní činnosti a k nesmyslným akcím..."
Ten, kdo se těžce zatížil, musí často projít mnoho vyúkových lekcí, než pochopil, že nejednal správně. Většinou si to však uvědomí teprve tehdy, až sám prožije stejné utrpení a stejná bolest se dotkne i jeho nebo těch, které má rád a na nichž mu záleží.
Destruktivní pomsta za nesplněná přání, nenávist k lidem, někdy také velká připoutanost k majetku nebo svému tělu...To vše způsobuje uvíznutí v zemské úrovni.